Spisovatel
pro dospělé i pro děti

K dětské literatuře si našel Langer cestu již před druhou světovou válkou, jak sám říkal, psal pro své děti. Vydal několik loutkových her a rozsáhlejší klukovský román Bratrstvo bílého klíče

František Langer psal básně a drobnou prózu už na gymnáziu. Do literární historie se zapsal v roce 1904, kdy mu v časopise Národní Obzor vyšla první honorovaná povídka Kovářka a já, která byla později zařazena do sbírky povídek Zlatá Venuše.

„Tehdy jsem se stýkal s Oskarem Grünbergrem, který mě zasvětil do literatury anglosaské a hlavně mě zavedl do staré Demínky, do anarchistické společnosti Mahena, Šrámka a jiných,“

vzpomínal František Langer na své první krůčky mezi uměleckou elitou. Zde poznal své vzory, stejně jako pozdější přátele v čele s Jaroslavem Haškem či bratry Čapkovými. Později se většina z nich přesunula do kavárny Union a zde založili Skupinu výtvarných umělců a Langer se stal redaktorem Uměleckého měsíčníku – v něm například poprvé představil Franze Kafku. Do poklidného života pražské intelektuální elity vstoupila první světová válka, která ovlivnila Františka Langera na další období. Ještě na frontě přispíval do legionářských časopisů svými povídkami, které později uveřejnil pod souhrnným názvem Železný vlk. Po válce se většinu času věnoval psaní svých divadelních her a přispíval do novin a časopisů, především do Lidových novin, které později řídil Eduard Bass. Přestože byl Langer už významný autor, občas mu šéfredaktor příspěvek vrátil: „Se srdcem žalem zlomeným vracím Ti ten článek. Nezlob se, pošli mi zas nějakého skutečného Františka Langera.“
I druhá světová válka Františka Langera ovlivnila. Již v emigraci ve Francii si rozvrhl svou dětskou prózu z okupovaného Československa Děti a dýka, kterou později v Londýně časově zasadil do období heydrichiády. „Přečetla jsem, Mistře, nedávno Děti a dýku. Napsal jste pomník největšího lidského utrpení na jedné a nelidské zvrhlé tíhy mravní na straně druhé,“ napsala autorovi manželka prezidenta Beneše Hana. K dětské literatuře si našel Langer cestu již před druhou světovou válkou, jak sám říkal, psal pro své děti. Vydal několik loutkových her a rozsáhlejší klukovský román Bratrstvo bílého klíče. V době, kdy nemohl oficiálně tvořit, se k dětské literatuře vrátil. Vydal Pražské legendy, které již vycházely časopisecky před druhou světovou válkou, pokračoval v psaní loutkových her.

„Dobrá loutková hra je stejně cenným literárním dílem jako kterékoliv jiné dobré drama,“

napsal Langer ve svých vzpomínkách. Na sklonku života se pustil Langer do psaní tematických povídek, které nazval Filatelistické povídky a Malířské povídky. Zatímco povídky o známkách vydal ještě před svou smrtí, Malířské povídky vyšly rok po autorově smrti. Poslední povídka Muzeum tety Laury byla dokonce sestavena podle scénářů, které si František Langer načrtl. „Malířské povídky zůstávají svědectvím podivuhodné svěžesti víc jak pětasedmdesátiletého spisovatele, který se tak zaujal vyhraněným směrem výtvarného umění, že jej svědomitě prostudoval a že pomohl druhým vniknout k jeho pochopení,“ napsal v předmluvě divadelní kritik Josef Träger.