Láska
k Vinohradům

Milované vinohradské divadlo uvedlo Langerovu hru až v roce 1925, byla to Periferie se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli, scénu inscenoval Josef Čapek. Hra se reprízovala celkem 67krát. V té době už měl František Langer za sebou premiéru své prvotiny Svatý Václav v roce 1912, hrály se i hry Noc, Miliony a Velbloud uchem jehly. Tuto hru mu ale Vinohrady poprvé odmítly a premiéru si tak hra odbyla na scéně Švandova divadla na Smíchově. Velbloud se na vinohradská prkna nikdy nevrátil, zato se zde konaly premiéry celkem 8 dalších Langerových her: Periferie, Grandhotel Nevada, Obrácení Ferdyše Pištory, Pan Pickwick, Andělé mezi námi, Manželství s r. o., Jízdní hlídka, Dvaasedmdesátka. V roce 1930 se stává externím dramaturgem Městského divadla na Vinohradech, z tohoto místa odchází až těsně před svou emigrací v roce 1939.

Premiéra hry Grandhotel Nevada, 3.3.1927. Hlavní představitelé Zdeněk Štěpánek a Olga Scheinpflugová

Karikatura Zdeňka Seydla: František jako anděl

„Do vinohradského divadla mne nepřivedl ani lokální patriotismus vinohradského rodáka, ani setrvačnost, s kterou jsem tam chodil od jeho otevření, protože jsem byl zamilován do několika jeho půvabných hereček, ani že jsem většinu svých her lokalizoval na Vinohrady. Ale zavedla mě tam přátelská věrnost.“

Langer především vzpomínal na přátelství s Jaroslavem Kvapilem, který mu uvedl jeho první hru Svatý Václav na scéně Národního divadla v roce 1912. Když se Kvapil přestěhoval do vinohradského divadla, Langer již nikdy autorsky tuto scénu neopustil. Langer kromě Kvapila vzpomínal i na Karla Čapka, který podle něj mohl zastávat roli ředitele, stejně jako nápovědy, vzpomínal na Josefa Čapka, který vytvořil nezapomenutelné scény. K jeho oblíbencům patřil také režisér Jan Bor a dramaturg a novinář Josef Kodíček. Vzácný vztah měl s představitelem většiny hlavních rolí svých her Zdeňkem Štěpánkem. LÁSKA K VINOHRADŮM

„Byl jsem šťastný, že jako autor pro postavy Franciho a Ferdyše jsem našel takového zevně i zevnitř svého herce – Zdeňka Štěpánka. Tuhle jsem ho potkal, když venčil svého daklíka. Usmíval se na mne z dálky. Myslím, že ho vždy rozehřeje vzpomínka, že kdysi, jako mladý herec, také on našel svého autora.“