Langer
na frontě

Válku poznal František Langer ještě dříve, než padl první výstřel v sarajevských ulicích. Jako medik dobrovolník se vydal pomáhat srbské osvobozenecké armádě v první balkánské válce pod dohledem profesora Rudolfa Jedličky. V bělehradské nemocnici ošetřili na 1800 zraněných, z nichž většině zachránili život. Původně se Langer vydal cestovat po Evropě, za peníze, které obdržel z Náprstkovy ceny za hru Svatý Václav. Po návratu z Bělehradu dokončil medicínu a dostal povolávací rozkaz na frontu.

Pošta z východní fronty chodila do Prahy pravidelně, a tak mohl František posílat rodičům a bratrům podrobné popisy vojenského ležení. Přikládal k nim vlastní fotografie zákopů, zbraní a vojáků. Stěžoval si, že pošta z Prahy chodí příliš dlouho a Národní listy, které mu rodiče posílají, jsou většinou staršího data

Fotografie pochází z doby, kdy byl Langer ještě součástí rakouské armády
Langer na ruské frontě, nad ním jeho první velitel ještě v rakouské armádě hauptman Hofrichter ›››

„Čekal jsem na rozkaz k odjezdu na frontu a zatím jsem vedl v Unionce (kavárně na Národní třídě) zdravotní školu. Vyučil jsem Eduarda Basse padoucnici, takže byl nadobro propuštěn z armády, a Petra Křičku z ischiasu, takže dostal trvalou dovolenou,“

vzpomínal po čase Langer. Přestože pražský začátek frontové anabáze byl poklidný, život na ruské frontě byl náročný a tvrdý. Langer to ale ve svých memoárech poněkud zlehčuje:

„Celý rok jsem strávil v zákopech u huculských domobraneckých útvarů. Ovšem s několika příjemnými ulejvkami v Praze a ve Vídni, jednou se snětí na omrzlých nohách, podruhé s kulkou v lopatce“.

Při jedné cestě do Prahy, v únoru 1915, musel vyřešit důležitý problém. Zmínil se o něm příteli Petru Křičkovi:

„Milý Petře Křičko, mám chodit v uniformě, ale nemám šavli a po celé Praze nemohu žádnou sehnat. Nemohl byste mi půjčit svou (anebo někoho známého) na pár dní, než přijde zásilka šavlí.“

Po návratu na frontu zase začal ordinovat ve své polní nemocnici, zapojil se i do očkování místních dětí, protože nedaleko fronty se rozmohla epidemie neštovic. Ve svých denících si stěžuje na polní poštu, rodičům a bratru Josefovi posílá fotografie vojenského ležení, svého velitele a také řadu vlastních fotografií.

„Maminko, pošlete mi trochu mletého máku a půl kilogramu čokolády nebo malý balíček od Meinla a také knihy, které jsem nechal doma.“

Tatínkovi zase posílá fotografie kanonu, který vrhá bomby až 700 metrů daleko:

„Také moje holky v Praze si na mne vzpomněly – máma na ně vždycky nadávala, ale jak je to dobré, že je mám. Jedna mi poslala celý dort a druhá píše, že mi právě dává na poštu mazanec.“

Z Národních listů si v červenci roku 1915 schoval článek o ofenzivě na Visle a Bugu. Do svého deníku si zapsal:

„Z pravé strany je nejstrašnější střelba, jakou jsem kdy slyšel. Jak převazuji raněného vjede do země dva kroky ode mne šrapnel, exploduje a vyhodí masu hlíny do vzduchu. V uších mi zvoní po té ráně.“

Krátce nato se nechává František Langer u Černovic zajmout a přes ruské zajatecké tábory vstupuje do nově se formujících československých legií.