Dramatik

A těch dvacet let nebylo skoupých na nevlídnost k Františku Langerovi. Mnoho vynikajících osobností si stěží vzpomínalo, kdo je to ten Langer. A ti méně vynikající poslušně zapomněli, kdo je a co vykonal. Musel platit daň za to, že ho dějiny postavily blízko k jménu T.G. Masaryka a Čapka. Proto se jeho hry nehrály, netiskly. Na svou historii jsme přísní. Když nás ta přísnost popadne, tak se věci nestaly. Prezidenti nebyli, knihy nebyly napsány. I usmyslelo se, že František Langer nebyl, nepsal, nejestvoval.“ / Jan Werich /

František Langer na fotografii Karla Čapka
Spisovatele v šedesátých letech fotil také přítel Jan Werich
Andělé mezi námi, inscenace hry v Divadle na Vinohradech
v roce 1931. František Smolík v roli kněze, Zdeněk Štěpánek
jako Dr. Mise a Gustav Hilmar jako popravčí

Po návratu z ruských legií začalo nejplodnější Langerovo období, premiéry mají obě jeho hry, které napsal ještě před válkou: Noc a Miliony, napsal nové hry jako Velbloud, Periferie a Ferdyš. Minimálně jednou za dva roky se konala premiéra některé z Langerových her: 1920 Miliony v Národním divadle, 1922 Noc ve Švandově divadle, 1923 Velbloud uchem jehly také na Smíchově, v roce 1925 se hraje Periférie ve vinohradském divadle, kde se také odehrají všechny následující meziválečné premiéry. V roce 1927 Grandhotel Nevada, 1929 Obrácení Ferdyše Pištory, 1930 Pan Pickwick, 1931 Andělé mezi námi, 1934 Miliony s r. o., 1935 Jízdní hlídka, 1937 Dvaasedmdesátka. Hru Jiskru v popelu pod názvem Pocta Shakespearovi napsal Langer ještě před válkou, premiéra se konala 31.1.1948 v Národním divadle. Přestože Langer na sklonku svého života ještě dopsal hru Bronzová rapsodie, od roku 1948 do roku 1989 se v pražských divadlech žádná jeho hra nehrála, s výjimkou nastudování Ferdyše v roce 1957 v Městských divadlech a Jízdní hlídky v Divadle E.F.Buriana v roce 1968. Například ke hře Jiskra v popelu se vrátil po šesti letech strávených v londýnském exilu.

„Po návratu jsem našel i zlomky zapomenutého rukopisu. Začetl jsem se do něho jako již napůl cizí, a tedy dost nestranný čtenář. Měl jsem tu torza lidiček s jejich drobnými klady a zápory. Bylo by hříchem nevyvolat je plně k životu, neposkytnout jim celé tváře a postavy i s nebezpečím, že jim bude vytýkáno, že neodpovídají na současné otázky. Ačkoli odpovídají na jakousi vždy důležitou, že život stále stojí za to, aby byl žit.“

Kromě tří základních Langerových her Periferie, Velbloud a Ferdyš si největší pozornost získaly hry Andělé mezi námi a Jízdní hlídka. Andělé především svým tématem eutanazie, kterým – jako už několikrát předtím – předběhl dobu. Jízdní hlídka svou oslavou československých legií se stala nejhranějším dramatem v meziválečné éře. Ve prospěch této hry hovořila atmosféra předválečné Evropy, svým hrdinským eposem přišel Langer v době, kdy se řada lidí začala obávat o osud Československa. Premiéry hry se zúčastnil prezident T.G. Masaryk, který Langerovi v roce 1936 napsal ke hře z Lán: „Včera zde legionáři z Unhoště hráli Jízdní hlídku. Je posilou každému, kdo ji vidí. Dramaticky tak silné, že zůstane na scéně navždy.“

Otomar Korbelář a další herci při premiéře Jízdní hlídky na Vinohradech v roce 1935

František Vnouček jako Ludvík v Dvaasedmdesátce

Libuše Fleslová jako režisérka Havlová a Vladimír Majer jako ředitel věznice ve hře Dvaasedmdesátka, kterou Městské divadlo uvedlo poprvé v roce 1937

Přestože většinu her zasadil do prostředí, které bylo Langerovi blízké, jedna se svým obsahem vymyká. Bronzová rapsodie, která dosud nebyla inscenována, je inspirována Homérovou Iliadou, příběhem o Achillovi. Langer psal hru v době, kdy byl jeho syn odsouzen na dvacet let, a jak sám říkal, rapsodie mu byla útěchou v této těžké době.

Herec Jan Werich vystihl po smrti Františka Langera atmosféru komunistického režimu, který znemožnil spisovateli publikovat své texty. „A těch dvacet let nebylo skoupých na nevlídnost k Františku Langerovi. Mnoho vynikajících osobností si stěží vzpomínalo, kdo je to ten Langer. A ti méně vynikající poslušně zapomněli, kdo je a co vykonal. Musel platit daň za to, že ho dějiny postavily blízko k jménu T.G. Masaryka a Čapka. Proto se jeho hry nehrály, netiskly. Na svou historii jsme přísní. Když nás ta přísnost popadne, tak se věci nestaly. Prezidenti nebyli, knihy nebyly napsány. I usmyslelo se, že František Langer nebyl, nepsal, nejestvoval.“