Anička

Dvacet šest let po boku Františka Langera, 34 let v roli strážkyně jeho památky. To byl život Anny Ludmily Langerové, rozené Abelesové.

Poznali se zcela náhodou ve vypjatém roce 1939 na československé ambasádě v Paříži. Anička žila v Paříži už sedm let a živila se úspěšně jako modistka. Její klobouky, jak ráda vypravovala, se prodávaly i v Londýně na Bond Street. Langer dorazil do Paříže čerstvě z okupovaného Československa a přišel si na velvyslanectví vyřídit cestu do Londýna za prezidentem Benešem. Seděli vedle sebe na dřevěné lavici. Anička čekala, až jí kamarádka vyřídí pracovní povolení, když k ní Langer promluvil: „Vy tady, milostivá, žijete?“ Sedmatřicetiletou Annu Ludmilu málem rozesmálo oslovení milostivá, ale uhranul ji hlas známého dramatika:

„Nikdy předtím a nikdy potom jsem neslyšela takový hlas. Byl za ním chlap, ale i někdo, koho bylo potřeba pohladit. František si mě doslova namluvil a já jím byla od samého počátku okouzlená.“

Langer se vrátil od Beneše zpět do Paříže, aby organizoval zdravotní službu v nově zformované zahraniční armádě. „Krásná slečno, kdy bych vás mohl vidět?,“ zeptal se jednou Aničky a od té doby se setkávali každý den, nebo si aspoň telefonovali. Za pár týdnů se František nastěhoval k Aničce do jejího bytu nedaleko Trocadera. Rozdělila je až porážka Francie, František odjel s vojenským konvojem do Londýna, Anička se dostala do Londýna o několik měsíců později přes Casablanku a Lisabon. Na londýnském letišti přistála 23. srpna 1940. V té době již měsíc nad Britskými ostrovy zuřila letecká bitva o Británii. František Langer ji čekal na letištní ploše.

„Od toho dne jsme pak až do jeho smrti neudělali nikdy jeden bez druhého ani krok.“ Vzali se až v roce 1947, František Langer byl od roku 1918 ženatý a musel se nejprve se svou první ženou Marií rozvést.

Anna Ludmila Abelesová se narodila 28.4.1902 v židovské rodině v Lounech. Otec byl nadšený Sokol a vlastenec a velmi se ho dotklo, že po hilsneriádě musel na nějakou dobu Sokol opustit pro svůj židovský původ.

Anička a František v jejich Smíchovském bytě v roce 1947

Anička měla dvě sestry – starší Milenu a mladší Mančinku. Po návratu z války v roce 1945 zůstala z rozvětvené rodiny sama, všichni ostatní příbuzní zemřeli v koncentračních táborech.
Jediná Mančinka se zachránila před válkou útěkem do Kanady, krátce po příjezdu ale musela být hospitalizována v psychiatrickém sanatoriu, kde strávila zbytek života.

Když Anna Ludmila v roce 1999 umírala, vzpomínala v životě na dva lidi, které volala ze sna, jako by se těšila na brzké shledání na onom světě: volala Man- činku a svého Františka.

Na procházce po Praze v roce 1963

U příbuzných ve Zlíně v roce 1957

„Myslím na těch dvacet let, co jsme spolu,“ psal František Langer v roce 1959 své manželce:

„Byly v nich těžkosti, někdy až tragické. A přece – byly to nejkrásnější roky mého života. To zlé v nich jsi mi pomáhala nést, sdílela jsi a posilovala mě jako nemocného, mělas vždy nějaký nápad, našla cestičku, pobídla mě, až jsem se z toho vybabral.“

Díky neúnavné Aničce žil odkaz Františka Langera i v dobách nejtužší totality, v roce 1967 byla do foyer vinohradského divadla umístěna spisovatelova busta, v roce 1988 mu jeho mateřská scéna uspořádala slavnostní večer k jeho nedožitým stým narozeninám. Františkovy hry se v Československu hrály sporadicky, zato rakouská a německá divadla si ho jako autora zamilovala. To vše díky Aničce.

Po roce 1989 Anička ve svých 87 letech znovu ožila – začaly se vydávat Langerovy knihy, nejenom Františkovy, ale i jeho bratra Jiřího, Langer se znovu vrátil na divadelní scény. František Langer dostal Řád T.G. Masaryka in memoriam. Anička založila Nadační fond Františka Langera a spolu s Vladimírem Justlem připravili vydání celkem 20 svazků sebraných spisů, které získaly cenu Magnesia Litera. Ještě těsně před svou smrtí vítala návštěvy ve svém smíchovském bytě nezapomenutelnou větou: „Pojďme k Františkovi!“ Spisovatelovu pracovnu uchovávala pietně, tak jak ji František Langer opustil.